Janáčkův máj

Moravskoslezský


Lukáš Humpl: psycholog, mluvčí a záchranář v jedné osobě

– šéfredaktorka, Solokapr a Regionbook
Naposledy upraveno: 29.03.2012 14:43

Většinu tiskových mluvčích známe jen jako odborníky, kteří komunikují s novináři. Lukáš Humpl ze Záchranné služby Moravskoslezského kraje informuje média o aktuálních událostech, a když skončí, stává se psychologem, který pomáhá ostatním kolegům záchranářům. V oboru, kde se zachraňují životy, je zapotřebí obou jeho rolí.

Jsme na středisku Integrovaného bezpečnostního centra na Nemocniční ulici na Fifejdách, na takzvané stodvanáctce. Když se stane nehoda nebo úraz, hned se tu o tom ví a záchranáři, policie i hasiči bleskurychle vyrážejí do terénu.

Stodvanáctka je číslo, které je poměrně mladé. Naučili se ho lidé používat, anebo víc volají na 155, 158 a 150, jak kdysi byli zvyklí?

Lidé volávají na linku 112 poměrně často, v naprosté většině případů je však výhodnější použít národních čísel tísňového volání, tedy například pro záchrannou službu 155.  Evropské číslo 112 může pomoci třeba cizinci, aby se dovolal pomoci, i když národní tísňová čísla státu, ve kterém se nachází, nezná. Operátoři této linky jsou také jazykově vybaveni. Kromě toho se na linku 112 dovoláte i z mobilu bez sim-karty či znalosti PIN, pokud máte v ruce cizí mobil. V běžných situacích je ovšem volba linky 112 v tísni jen jakýmsi mezikrokem. Operátoři odtud volajícího, který vyžaduje zásah záchranářů, stejně přepojuje dispečerům záchranné služby. Kvalitně převzít a vyhodnotit výzvu pro výjezd záchranky je totiž pro pracovníka-nezdravotníka na lince 112 velmi obtížné. A i kdyby událost převzal, nemá možnost sanitní vozidlo k zásahu vyslat. Tohle je zodpovědnost jednotlivých složek záchranného systému. Pokud tedy občan ví, jakou pomoc potřebuje, měl by podle toho zvolit příslušné národní číslo tísňového volání. V takovém případě má jistotu, že se přímo dovolá na správné pracoviště a bude hovořit rovnou s operátorem, který situaci vyhodnotí a vyřeší.

Kolik volání za den přijmete?

Za den přijme Krajské zdravotnické operační středisko okolo tisícovky hovorů z celého kraje, ale je to třeba jen pětina událostí, ke kterým skutečně vyjíždíme. Mluvím jen o tísňové lince 155. Další stovky hovorů vedou operátoři s vlastními posádkami během samotných zásahů nebo telefonují s personálem z různých zařízení, kam pacienty směřujeme.

Mezi sanitkou a záchrankou je velký rozdíl. Umí lidi vyhodnotit, co už je případ pro „rychlou“ a k čemu stačí „obyčejná“ sanitka?

Tohle je věčné téma. Operátoři hovory filtrují, protože zdaleka ne všechny požadavky volajících jsou opravdu indikací pro výjezd zdravotnické záchranné služby. Většina lidí to rozlišit umí, ale někdy je dáno situací, že k události, která na záchranku není, nakonec stejně jet musíme.

Představte si starého pána v pátek odpoledne někde v Hrčavě na Jablunkovsku. Zavolá nám, že se mu ucpala permanentní cévka a nemůže močit. My mu vysvětlíme, že se musí obrátit na urologa ze své spádové oblasti. PP   okud takový člověk nemá možnost vlastní dopravy a nedohodne se v nemocnici na vyslání sanitky pro  svůj převoz k ošetření, za dvě hodiny nám stejně nakonec volá. Jenže to už má bolesti. Na akutní stav musíme reagovat.

Pak je tu ještě druhá skupina lidí, která se dožaduje, abychom přijeli – jsou to ti, co rádi tvrdí, že si platí daně a pojištění, a tak mají na záchranku nárok. 

A co obvodní lékař, ten nemůže v takovém případě pomoci?

To je také samostatná kapitola. Praktičtí lékaři mají za povinnost nepohyblivé pacienty navštěvovat doma. Mnoho z nich to dělá, ale někteří ne, třeba z časových důvodů. Také nejsou v ambulanci nepřetržitě, takže lidé pak v mimopracovní dobu volají na 155. Ta funguje stále a je dostupná 24 hodin denně. A to i s požadavky na ošetření, které by bez problémů snesly odkladu.

A co zneužívání tísňové linky. Máte takových případů hodně?

Častěji než se zneužíváním ve smyslu nějakých žertíků se setkáváme s lidmi, kteří jsou na pomezí psychického zdraví a nemoci a volají, protože jen potřebují s někým mluvit. Třeba vloni jsme zaznamenali 1310 volání z jednoho čísla. Byl to chlapík, který si chtěl víceméně povykládat o svých problémech, o nemocech, o politice, avšak nic akutního to nebylo. Jiný pán nám zase během JeJ  diného dne v listopadu volal čtyřiašedesátkrát. Takové telefonáty samozřejmě naše operátory a operátorky vyčerpává psychicky a přinášejí zcela zbytečnou zátěž navíc. 

A co se dá s takovými lidmi dělat?

Tohle jednání je postižitelné a dá se charakterizovat jako obtěžující a zlomyslné volání. Můžeme dát podnět policii, která věc dál řeší.

Zkuste lidem přiblížit, jak vypadá dispečink integrovaného záchranného systému v kraji.

Na dispečink se scházejí všechna oznámení o nehodách, úrazech a kolapsech, je to velká hala, rozdělená do sekcí, kterým se říká hnízda. Jsou to vlastně boxy se stoly v kruhu a velkými monitory. Vždy ve dvou sedí záchranáři, v dalších hasiči a policie. Funguje pochopitelně nonstop, takže se sem dovoláte kdykoliv. Naši dispečeři jsou speciálně kvalifikovaní pracovníci, zdravotníci, kteří rozhodují, zda k případu pošlou lékařskou posádku nebo budou stačit záchranářská, což tak v šedesáti i více  procentech případů skutečně je. Dispečeři rozhodují také o tom, zda do terénu vyletí vrtulník.

Dispečer musí být skutečný profík, má velkou zodpovědnost. Co všechno má ovládat?

Na prvním místě je vzdělání, ale měl by také umět jednat s lidmi. Často mluví s osobami, které jsou v obrovském stresu a on by je dokázat uklidnit. Velmi dobrý dispečer má něco, čemu říkáme dispečerské ucho. Pozná i po telefonu podle sluchu plicní edém nebo třeba laryngitidu u dítěte.

Vy sám jste dispečera kdysi dělal, je to tak?

Ano, patnáct let, ale už se tomu nevěnuji. Operačnímu řízení ale zůstávám nablízku a roli jakéhosi konzultanta. Pomáhám s řešením některých problémů, rozborem hovorů, s dalším vzděláváním operátorek.

Nyní jste tiskový mluvčí a klinický psycholog v jedné osobě. Která práce převažuje?

Je to tak půl napůl. Dělám, co je právě potřeba. Komunikuji s novináři, a pokud to situace vyžaduje, mířím se záchranáři i do terénu. Třeba když spadl ve Studénce most, psychologa potřebovali nejen lidé, kteří vlakem cestovali, ale také samotní záchranáři.

Záchranářům poskytujete psychickou oporu. Které případy zvládají nejhůř?

Naposledy to byla zavražděná holčička ve Frýdku-Místku. Těžce to nesli. A také případ, který se stal v jiném městě. Záchranáři se těžce vyrovnávali se smrtí kolegy. Jinak to jsou lidé velmi odolní vůči stresu. Setkávají se ale se situacemi, které jsou extrémně zátěžové a právě při nich mohou i oni sami potřebovat psychickou podporu. Aby mohli dobře pomáhat druhým, musí pečovat také sami o sebe a své psychické potřeby.

 


Komentáře

  • Petr Bohuš : Jak o sebe záchranáři pečují? Mají rádi adrenalinové sporty nebo leží doma na gauči?


Pro vložení komentáře musíte provést první přihlášení.

Kalendář příspěvků

1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31

Reklama

Solokapr vám pomáhá komunikovat

Agentura Solokapr poskytuje pomoc jako profesionální redakce a specialista na obory marketingových komunikací, zejména na osobní prezentaci nebo prezentaci služeb a výrobků.
www.solokapr.cz

Občanské sdružení Šumbarák

Sjednocuje organizace, podnikatele a obyčejné lidi v Havířově-Šumbarku, kteří chtějí aby bylo jejich sídliště dobré místo k životu.
www.sumbarak.cz