Janáčkův máj

Moravskoslezský


Nádech, výdech a bylo to v pohodě, říká moderátorka a autorka dvou knih Iva Lecká

Naposledy upraveno: 03.06.2012 14:39

Dlouholetá moderátorka ranní show Rádia City Iva Lecká vydala svou druhou knihu – Deník šílené matky aneb ženská vydrží jako kůň, která volně navazuje na autorčinu prvotinu Všechno je jednou poprvé aneb ještě jsem se nezbláznila.

 

Každá druhá žena je těhotná, ale proč právě vy jste se rozhodla o tom napsat knihu?

Z jednoho prostého důvodu. Spousta ženských, které se rozhodnou mít mimčo, tak jsou mrzuté, bojí se, že nic nezvládnou, že až se mimčo narodí, tak se na ně všechno navalí a tak dále. A já jsem právě zjistila, že když na to jdete s nadhledem a s legrací, tak se dá zvládnout úplně všechno. Myslím úplně všechno v životě! Řekla jsem si, že když to sepíšu do knížky, pojmenuji ty situace, dám tomu podobu a bude to takzvaně „hmatatelné“, že si to budou moci koupit, přečíst a nějak vstřebat, ať už kladně či záporně, tak zjistí, že se v podstatě nic neděje. Že všechno, co prožívají, je naprosto běžné, v pohodě a že se to dá zvládnout. Aby každá ženská, která se z toho hroutí, a věřím, že to i ty největší pohodářky občas zažijí, věděla, že v tom rozhodně nebyla a není sama.

 

Kolem vás se nastávající maminky nějak hromadně hroutily?

Jasně, plno kamarádek. Když jsem byla těhotná, tak si pamatuji, že se hroutily minimálně tři, které mi intenzivně volaly a ptaly se, jak to zvládám já. Jak řeším tohle a tamto… Tak jsem jim vysvětlovala, že si vůbec z ničeho nedělám hlavu. Když dítě jíst nechce, tak holt bude o hladu. A až hlad dostane, však ono se ozve… Zůstat v klidu a nad věcí

 

Neříkejte, že jste byla vždycky nad věcí a v pohodě? Tomu nevěřím…

Samozřejmě že ne. Byly okamžiky, kdy jsem chtěla zamknout barák a utéct! Ale nakonec jsem si řekla, že když už jsme si malého vyrobili, tak se o něho musíme starat. Provedla jsem pár nádechů a výdechů, dala si kafe a řekla si, že to bude dobré. A bylo!

Jakou formou ony knížky vznikaly– tak, že jste je někomu namlouvala a on je psal, anebo je to čistě vaše dílo – i s tím nejtěžším, a to psaním do publikovatelné podoby?

Celou jsem ji psala sama. Fungovalo to tak, že jsem si doma, v tramvaji, v metru, kdekoli dělala poznámky. A když už jsem cítila, že to dostává nějakou formu, tak jsem všechno začala sepisovat do počítače a postupně posílat editorovi, který to po mně kontroloval.

 

Jak dlouho vznikaly?

První jsem psala před porodem a chvilku po porodu, dejme tomu půl roku, a stejně dlouho zhruba vznikala i tahle druhá.

 

Jak a kdy píšete?

Zásadně na poslední chvíli. Dělám si poznámky a až mám čas, tak si k tomu sednu. Je to tak, že když to nejde a já cítím, že to v tuhle chvíli ani nepůjde, že nemám nápad a tlačila bych to ze sebe zbytečně, tak počítač vypínám. Ale zase když jsem rozjetá, v tom správném rozpoložení, mám náladu a čas, tak píšu, jak jen to je možné.

 

Co na to říkalo vaše nejbližší okolí, o němž se v knize samozřejmě zmiňujete – manžel, tchýně, kamarádky…?

Rodiče se to bojí přečíst. Bojí se, že se budou stydět. Tchýně to ještě nečetla, ale myslí si, že to bude sranda. Můj manžel je zatím u první knížky a nevím, jestli ji vůbec dočte. Myslím, že se taky bojí, co si o sobě přečte.

 

Když jste četla tištěnou verzi vaší druhé knihy, neříkala jste si, že už jste na sebe prozradila až příliš? Znáte to – píšete, píšete, jste „rozjetá“, termín hoří, tak jste ráda, že vše uzavřete a pošlete a nyní ta rekapitulace…?

Říkala, ale dost jsem vyhazovala během psaní a postupného čtení jednotlivých kapitol. Na druhou stranu musím přiznat, že když jsem to po sobě četla, tak jsem se u toho zasmála. A to byl pro mě dobrý signál, protože v tu chvíli jsem si řekla, že když se u toho zasměju já, i když to čtu po několikáté, tak se budou smát i ostatní. Aspoň doufám. Je pravda, že některé věci, které tam původně byly, jsem vyškrtala, protože by to na zveřejnění bylo už asi trošku moc. Přesto tam zůstalo dost z osobního a i intimního života. Například věci o mém prvním milování, první svatbě, následně i rozvodu a podobně.

 

Jak kloubíte ranní show s vaším rok a půl starým synem Tobiášem? Kolik hodin denně naspíte?

Spím přibližně sedm hodin. Občas se to kloubí těžko, ale baví mě to, takže to vždycky nějak zorganizuji. Vstávám ve čtyři ráno, jedu do rádia, kolem osmé se budí syn, to je s ním manžel, já odvysílám, vystřídáme se, manžel jde do práce. Dopoledne jsem většinou doma, obstarám, co je potřeba, vyřídím poštu, práci, protože píši do různých periodik. V sedm až osm večer dávám syna spát, padám únavou, ale většinou ještě píši přípravu na druhý den… Je to někdy náročné, ale zvládnout se to rozhodně dá.

 

Opravdu stíháte spát sedm hodin denně, když vstáváte denně ve čtyři ráno? To musíte chodit brzo…

Ano, chodím spát skoro se slepicemi.

 

Takže jste skřivan?

To bych neřekla. Jsem všechno, jenom ne skřivan. Nejsem ale ani sova, spíš nějaký paskvil.

 

Je pro vás rádio relax?

Rozhodně. Nepovažuji to za práci, je to zábava. Baví mě na tom to, že vím, že na druhé straně jsou lidi, kteří s vámi vstávají. A vy je můžete nastartovat do nového dne, pobavit je nebo když nic jiného, tak je aspoň rozesmát. Zpětnou vazbou a zároveň motivací pro mě je, že se lidi ozvou, že je to baví nebo pošlou e-mail a podobně. Je to ta největší odměna a mám pocit, že i když vstávám ve čtyři ráno, a je to fakt síla, tak to má smysl.

 

Předtím, než jste začala moderovat ranní show v rádiu, stíhala jste vy nějakou ranní show jako posluchač?

Rozhodně ne!!! Takhle brzo jsem nikdy nevstávala.

 

Foto: Iva Lecká

 


Komentáře

K tomuto příspěvku nejsou zatím žádné komentáře.


Pro vložení komentáře musíte provést první přihlášení.

Kalendář příspěvků

1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30

Reklama

Solokapr vám pomáhá komunikovat

Agentura Solokapr poskytuje pomoc jako profesionální redakce a specialista na obory marketingových komunikací, zejména na osobní prezentaci nebo prezentaci služeb a výrobků.
www.solokapr.cz

Občanské sdružení Šumbarák

Sjednocuje organizace, podnikatele a obyčejné lidi v Havířově-Šumbarku, kteří chtějí aby bylo jejich sídliště dobré místo k životu.
www.sumbarak.cz