Janáčkův máj

Moravskoslezský


Východní Timor - Beseda s manžely Rainochovými, jež prožili dva roky ve Východním Timoru, kde aktivně pracovali v místním domově pro tělesně postižené

V pátek 17.2.2012 navštívili naše Biskupské gymnázium v Ostravě Lukáš Rajnoch se svou manželkou Kristine. Pokud byste viděli Lukáše, nejspíše jej zařadíte někde do zemí Evropy, zatímco Kristine budete považovat za Číňanku. Věci se mají tak, že Lukáš 30tiletý český emigrant žijící do 80. let v Austrálii, zatímco Kristine pochází z minoritní čínské komunity žijící v oblasti Malých Sund v Indonézii. Že našli společnou řeč už dávno, bylo zjevné z jejich počínání, ovšem, myšleno v základní rovině, je jejich společnou řečí angličtina. Jak téma besedy tak i fakt, že probíhala v angličtině byly pro nás studenty septimy, oktávy a IV. ročníku silnou motivací. Beseda probíhala ve dvou fázích. Nejprve nám hosté převyprávěli svůj příběh a pokusili se nám zprostředkovat svou motivaci k pomoci v této chudé zemi. Vyprávění doplňovala prezentace fotografií a krátkých videí. V druhé hodině následovala vřelá diskuse. Po dvou vyučovacích hodinách se většina studentů s hosty rozloučila, avšak studenti  dějepisného semináře pod pedagogickým vedením pana profesora Pavla Stuchlého pokračovali v besedě ještě další hodinu. Zatímco prezentace se zúčastnilo přes osmdesát lidí, v semináři nás bylo okolo patnácti. Jak jsme se dozvěděli oba naši hosté studovali ve svých zemích v Austrálii a v Indonézii na církevních školách a bylo pro ně velkým povzbuzením vnímat atmosféru naší, také církevní, školy. V následujících odstavcích Vám nabízím přepis části besedy, jež probíhala převážně v anglickém jazyce.

Střípky z diskuse:

Jak došlo k tomu, že jste se rozhodli odjet z Austrálie?

Lukáš: Velkou inspirací se pro nás stalo Boží slovo List apoštola Pavla „umím žít v nadbytku i nedostatku...“ A my si uvědomili, že jsme nedostatek doposud nepocítili. Taky jsem si uvědomil, že se cítím nenaplněný, když bych měl zůstávat ve svém bytě. O Východním Timoru jsme slyšeli jako o chudé zemi a přišlo mi to jako dobrý nápad vyzkoušet, zdali by člověk mohl být opravdu šťastný v relativní chudobě.

Co pro Vás bylo nové?

Lukáš: Asi ten šok. Když jsme poprvé přistáli v Dilli, bylo na australské poměry něco zcela odlišného, spíše jsem si připadal, jako kdybych se ocitnul na jiné planetě. Přitom letadlem cesta nezabrala ani dvacet minut. V Ahisaunu jsme byli královsky uvítáni. Místní lidé jsou velmi otevření. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, jak přijmou Kristine, která mluvila v dialektu, který se používá v sousedním státě. Problém je totiž v tom, že vojáci z Indonésie násilím okupovali Východní Timor, protože neuznali jeho samostatnost. Genocida a znásilňování byly na denním pořádku. O to příjemnější bylo pro mne překvapení, když Kristine přijali mezi sebe. Dokázali totiž rozlišovat mezi tím, co spáchali vojáci, kteří sloužili režimu a obyčejnými civilisty. Navíc si uvědomovali, že i v zemi jejich okupantů civilisté trpěli.

Jaká je situace v Timoru teď?

Kristine: Timor je teď demokratickou zemí, která ovšem trpí velkou mírou nezaměstnanosti.

Často se setkávám s názorem, že je v té zemi vysoká kriminalita.

Kristine: Problém není v tom, že by se lidé na Timoru věnovali kriminální činnosti, spíše se jedná o skupinky lidí, kteří nemají co na práci, nebo skupinky mladistvých, mezi nimiž panuje velká rivalita. Takoví se mezi sebou porvou. Ale není to nic častého. S tímto incidentem jsme se setkali maximálně dvakrát za celou dobu našeho pobytu.

Lukáš: Ale je pravdou, že místní politické strany občas využívají toho napětí mezi mladými, nebo sami zaplatí pořádání nepokojů spojené s vypalováním aut a rabováním obchodů, naštěstí tyto praktiky jsou průhledné. 

Kde jste byli ubytováni?

Lukáš: Tak to by byla kapitola sama pro sebe. Přišli jsme do  úplně obyčejného domku, kde na první pohled jsme měli ledničku, větrák, elektřinu a vodu. Hned zkraje byla potíž v tom, že v domě bylo neuvěřitelné horko. Když se chtěl člověk umýt, musel se umýt celý. Dvě, tři minuty to bylo v pohodě a zanedlouho páchl znova. Chvilku to trvalo, než si zvykl. Pak jsme zjistili, že ani napojení na vodu a elektřinu není pravidelné. Jeden den z kohoutku netekla voda déle než tři hodiny, jindy tekla skoro pořád. S elektřinou to bylo podobné. Dokážete si představit, jak tím trpěly baterie do počítače. Ještě podivuhodnější záhada byla, jak namontovat sítě do oken proti hmyzu. Ono se zdá, že to nic není, ale tam člověk může i umřít na bodnutí hmyzem.

Vy s tím máte zkušenosti?

Lukáš: Ano, dokonce jsme určitý čas strávili v nemocnici, chtěli jsme to vzdát a letět zpátky domů do Austrálie, ale nikdy nelituji toho, že jsem to tehdy nevzdal. Přitom, když jsem se díval na ty děti, které si běhají venku v době dešťů, kdy je hmyzu nejvíce a nenosí ani dlouhé kalhoty a na nás zabandážované a postříkané nějakým tím repelentem, nevycházel jsem z údivu. Až později jsem se dozvěděl, že oni vlastně mají malárii v krvi, jen nepropukla jako nemoc. My jsme byli proti mnohým nemocem už dopředu očkováni.

 Kde jste se tedy angažovali?

Lukáš: Pracovali jsme v místním domě pro tělesně postižené, který vedl ředitel Seňor Mario. Už při prvém pohledu jsem nevcházel z údivu, jak je možné, že právě tito lidé, kteří by byli normálně na okraji společnosti, dokážou tady rozvíjet své talenty. Potíže nastaly ve chvíli, kdy jsme začali ve spolupráci s ředitelem plánovat některé věci dopředu a pracovat jako dobrovolníci. Náplní naší činnosti byla práce s lidmi. Ať už to byla pomoc v jejich osobním životě, workshopy či diskusní fóra. Bohužel byl tu strach přetrvávající z koloniálních dob, který se ukázal, když jsme se měli domluvit s lidmi na přesnou hodinu, kdy se máme sejít na workshop. Každý tvrdil: „Ano, přijdu“, ale nikdo nepřišel. Začátky byly velmi krušné, než se podařilo tyto bloky odbourat.

Jaký byl pro Vás návrat?

Lukáš: Velmi těžký. Ačkoli jsme si prošli nespočtem krizí, při našem rozloučení měli všichni slzy v očích. Ty chvíle, které jsme strávili v Timoru, se natrvalo zapsaly do mého života. Doufám, že se tam někdy vrátíme...

 

Damián Sobek, student IV. ročníku

 

 


Komentáře

K tomuto příspěvku nejsou zatím žádné komentáře.


Pro vložení komentáře musíte provést první přihlášení.

Kalendář příspěvků

1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31

Reklama

Solokapr vám pomáhá komunikovat

Agentura Solokapr poskytuje pomoc jako profesionální redakce a specialista na obory marketingových komunikací, zejména na osobní prezentaci nebo prezentaci služeb a výrobků.
www.solokapr.cz

Občanské sdružení Šumbarák

Sjednocuje organizace, podnikatele a obyčejné lidi v Havířově-Šumbarku, kteří chtějí aby bylo jejich sídliště dobré místo k životu.
www.sumbarak.cz