Janáčkův máj

Moravskoslezský


Rozhovory o životě v Dobré s lidmi, kteří mají co říct: Rostislav Vojkovský, kronikář

– student, Masarykova univerzita

Článek vyšel minulý rok v březnu v doberském zpravodaji nazvaným Doberské listy. Rozhovor se odehrál u příležitosti vydání knihy o historii vesnice U nás v Dobré.

Na začátku mám otázku, která čtenářům přiblíží Tvoji knihu o Dobré. Jak je uspořádaná?

Uspořádaná je do třech sekcí, ty sekce jsou nazvány Lidé, Domy a Události. Sekce Lidé je o spolcích a o dění v Dobré, sekci Domy představuje taková procházka Dobrou, něco jako historický místopis. No a nejtenčí sekce je Události. Ta začíná v době třicetileté války. O dění předtím máme totiž jenom kusé informace, kdežto od té třicetileté války máme už i nějaké příběhy.

Která část se Ti psala nejlépe?Kniha je uspořádána do tří kapitol. Nejlíp se mi psala ta prostřední část, zvaná Domy. Mým koníčkem je totiž zjišťovat, na kterém místě co kdy bylo a jak se ta budova vyvíjela, nebo co se na jejím místě nebo v ní zajímavého stalo, kdo ji kdy vlastnil atd. Nejtěžší byla kapitola Lidé. Musel jsem moc dávat pozor, aby tam nebyla žádná chyba nebo nedostatek, protože toho o jednotlivých spolcích vím málo, když jsem sám nebyl v žádném organizován.

Dělal jsi výstavu o historii Dobré, navštívilo ji tisíc lidí. Jak hodnotíš zájem lidí z Dobré o historii? Myslíš, že je velký, nebo spíše malý?

Musím říct, že je čím dál větší a jsem za to rád. Kdysi se toho o Dobré vědělo opravdu málo. Byl tady sice věhlasný nadšenec Josef Volný (který má na knihovně pamětní desku), ale v době jeho nejplodnějšího období nebylo možné, aby publikoval. Takže měl pouze nějaké relace v rozhlase po drátě, tedy jenom pro určitou skupinu lidí, která vlastnila tento přístroj. Jinak o Dobré nevyšla žádná větší publikace. Zlom nastal po roce 1990, kdy vyšly knihy Naše škola, Dějiny kostela svatého Jiří, Naše knihovna a další.

Vzpomenutý Josef Volný byl Tvůj předchůdce, kronikář?To se nedá říct, protože on kronikářem nikdy oficiálně nebyl. Kroniku, kterou psal, psal z vlastního potěšení. Nebyla to kronika oficiální. Kronikářem obce byl Alois Kolek, výborným kronikářem, a potom jeho syn Otakar. Jejich kroniky jsou vysoce hodnocené a kvalitní. Samozřejmě jsou tendenční, protože tehdy platila jistá pravidla, která se musela dodržovat.

Jsi autorem knihy o Dobré, hlavním organizátorem výstavy, která probíhala minulý rok a rovněž autorem turistického informačního systému. Jaké jsou Tvoje další plány?

Na základě archivních materiálů a na základě odborné literatury sepisuji kroniku Dobré od jejího počátku do dneška. To, co napsali kronikáři přede mnou do roku 1985, jsem doplnil o velké množství údajů, které oni nezaznamenali a o nichž si myslím, že by lidi zajímaly. A šel jsem až do minulosti, do 19., 18. a 17. století. Těch materiálů je opravdu obrovské množství, jak jsem říkal při křtění knihy. Má to být taková velká a moc tlustá a také drahá kniha, protože jí bude jen několik kusů. Snad se mi to jednou podaří vydat. Pak je tady ještě dloužek: do knihy „U nás v Dobré“ se nevešla velká spousta věcí. Před tiskem jsem ji byl donucen zkrátit. Když knihu „U nás v Dobré“ veřejnost tak krásně přijala, vrtá mi hlavou, zda neudělat ještě druhý díl, do něhož by se všechno to zbývající a ještě mnoho věcí navíc upotřebilo. Byla by to kniha více obrázková.

Můžeš říct něco o historii kronikaření v Dobré, kdy se začala vést kronika a podobně?

Kronika je vedena od roku 1915 a byla psána z popudu dějinných událostí. Když začala první světová válka, tak se seběhlo hodně událostí, které se týkaly skoro všech rodin, protože z málokteré rodiny nešel někdo do války. Takže obec měla potřebu zaznamenávat tyto věci a osudy lidí. Potom se kronika psala pořád, s přestávkou mezi léty 1985 —1988. Když jsem se ujal funkce kronikáře (od 1. ledna 1989), dopsal jsem scházející roky.

Kdo byl tedy v Dobré první kronikář a pak jeho pokračovatelé?

Prvním kronikářem byl …… Rusina, a ten psal během první světové války. Potom pokračoval učitel Alois Pastor, po něm byl kronikářem učitel Jan Tesarčík. Po druhé světové válce kroniku nechtěl psát nikdo, až se toho ujal Alois Kolek. Ten byl dlouhá léta kronikářem a po něm pokračoval v zápisech jeho syn Otakar. Za války se kronika nepsala, ale učitel Jan Tesarčík léta 1939 až 1945 dopsal.

Co přesně obnáší práce kronikáře, co musíš všechno dělat?

Především se musím zajímat a všímat si každé (s prominutím) „hlouposti“ a dělat si poznámky. Když usoudím s odstupem nějaké doby, že ta poznámka nemá žádný význam, tak si ji nevšímám, a pokud má nějakou návaznost, tak ji už pojmu do textu. Text vzniká na počítači, dneska se už nepíše nějakým husím brkem do nějakých tlustých knih. Zápis je vlastně ta poslední práce. Nejsložitější je napsat články tak, aby nebyly vytaženy ze smyslu celého zápisu a aby byly sladěny s texty předcházejícími a následujícími. Dnešní moderní technologie to velice usnadňuje, poněvadž se mohu vracet do minulosti a než se to vytiskne, tak mohu třeba i pět let starý zápis doplnit o nějaký údaj, který se ukázal zajímavý. Třeba napíšu o autonehodě, kdy a jak se stala a co bylo na ní zvláštního. Třeba se až za dlouhou dobu dozvím, že se stala podobná autonehoda a už mohu, napsat, že autonehody nejsou ojedinělé, protože je úsek silnice (trati) nebezpečný. Čili už to zhodnocuji a zevšeobecňuji. Nejvíce mi v tom pomáhají názory lidí, ty zaznamenávám velmi rád. Na každou událost jsou totiž přinejmenším dva názory, souhlasný a nesouhlasný. Oba zaznamenám, aniž bych dal najevo, k jakému se přikláním.

Která byla podle Tebe historicky nejzajímavější událost v Dobré?

Jsou dvě. Když pominu rukování v první světové válce do války, kdy ti lidé opravdu šli na jatka, a ta pravděpodobnost, že se nevrátí, byla téměř padesátiprocentní, tak to bylo pár dnů při osvobozování v roce 1945. To je od třicetileté války ta opravdu nejdůležitější a nejdramatičtější událost, která se stala. Jednoduše proto, že to obec přežila. Ale obzvlášť milá je mi krajinská výstava roku 1910. Je téměř nepochopitelné, jak se tady vzepjala hrstka nadšenců, která dokázala udělat takovou věc. Tak před nimi smekám, obdivuji, že se to tak krásně a úspěšně podařilo.

A kterou budovu považuješ za historicky nejzajímavější?

No určitě kostel. Pak je tady ta nesmírně zajímavá dřevěnka, bývalá krčma, kam chodil Ondráš tančit, ale u ní se bohužel rýsuje nenávratný konec. Ta budova je v tak špatném stavu, že pouze milionová investice by ji mohla zachránit před spadnutím…

Už se nedá dělat nic, aby se to zachránilo?Já nevím, nejsem odborník, nevím vůbec nic o tom, jak to chodí s dřevěnými budovami, ale vím, že už by nesnesla ani převoz do skanzenu, musela by se opravit na místě. Byla tady taková tendence přece jenom se o její záchranu pokusit, poněvadž je to nejstarší stavba v Pobeskydí. Vypadá to ale, že nakonec dříve nebo později spadne.

Je tady někde v okolí zajímavé místo, které by mohlo být zajímavým archeologickým nalezištěm?

Samozřejmě. Je to mezi frýdeckým lesem a Vrbami. Dneska je nedávnými nálezy dokázáno, že tam bylo pravěké sídliště ještě před naším letopočtem. Prošli to archeologové, a aniž by kopali hlouběji, našli na povrchu na poli pravěkou keramiku a podobné věci.

Za první republiky byl v obci velice zajímavý spolkový život. Můžeš ho nějak přiblížit čtenářům?

On byl opravdu velice bohatý, ale musím říct, že se lidi ve skutečnosti bavili podstatně méně, poněvadž máme dnes na zábavu mnohem více času a hodně příležitostí. V jednom kuse vysílá televize programů kolik, kdo chce, nemluvě o internetu… Tehdy si to kulturní dění museli utvářet lidé sami. Když se chtěli pobavit hodinu a půl v sále, museli divadelní hru napsat nebo si koupit licenci, složit hudební doprovod, namalovali kulisy, trhat lístky, uklidit sál. Dělali to ti lidé, kteří v tom nakonec hráli. Bylo to třeba patnáct lidí, kteří se museli někde scházet, nacvičovat, učit se texty. Mnohem více času strávili tou přípravou než tím samotným vystoupením. Pro ně to byla ale zábava, a to si představme, že to ohromné úsilí už nezúročili, nadřené představení hráli většinou jenom jednou, nereprízovali. To jsou věci pro dnešek nepochopitelné. V Dobré by se dnes možná našlo pár ochotníků, kteří by do toho opravdu šli, a myslím, že by to stálo zato…

Rozhovor vedl Petr Salamon, vyšel v Doberských listech


Komentáře

K tomuto příspěvku nejsou zatím žádné komentáře.


Pro vložení komentáře musíte provést první přihlášení.

Kalendář příspěvků

1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31

Reklama

Solokapr vám pomáhá komunikovat

Agentura Solokapr poskytuje pomoc jako profesionální redakce a specialista na obory marketingových komunikací, zejména na osobní prezentaci nebo prezentaci služeb a výrobků.
www.solokapr.cz

Občanské sdružení Šumbarák

Sjednocuje organizace, podnikatele a obyčejné lidi v Havířově-Šumbarku, kteří chtějí aby bylo jejich sídliště dobré místo k životu.
www.sumbarak.cz