Janáčkův máj

Moravskoslezský


Šaškovat už nehodlám, říká fotograf Jan Saudek

Naposledy upraveno: 08.05.2012 16:37
Jan Saudek

V neděli 13. května oslaví sedmasedmdesátiny, přesto vypadá výborně, stále naplno pracuje, sportuje a energie má na rozdávání. 




Četla jsem, že občas fotíte i opilý, ale moc se mi tomu nechce věřit, poněvadž si myslím, že cokoliv člověk dělá v opilosti, nestojí po vystřízlivění za nic. Jaká je pravda?

NIKDY nefotím opilý, to není pravda! Ano, jsem někdy opilý, například včera jsem byl a dnes budu možná také, ale když jsem opilý, tak na fotoaparát nesahám, protože se stane přesně to, co jste naznačila v otázce. Když fotíte, myslíte si, jak to není výborné, kdežto ono je to pak všechno jenom hloupé a špatné.

Máte část dne, kdy se vám tvoří, ať už fotíte či malujete, lépe? Třeba brzy ráno, odpoledne anebo večer…?

Na mých fotkách to nerozeznáte, tam to není vidět. Je ale pravda, že většinu fotek jsem udělal spíš odpoledne nebo večer, málokdy ráno, a to z prostého důvodu – ráno dlouho snídám.

Tipuji, že se vám již dlouhá léta lidé na focení nabízejí, nebo se mýlím?

Ano, pár let už nabídky přicházejí samy. Zrovna dneska jsem dostal pro mě velmi zajímavou. Napsala mi plnější dívka, poslala i fotku a mně se velmi líbí, protože je podobná mé přítelkyni Pavle. Vy jste štíhlá, já mám rád plnější dívky, ale víte, co se říká – dobrý řemeslník pracuje s každým kusem. 

V roce 1998 jste celým výtěžkem 6 200 000 ze své výstavy přispěl na výzkum rakoviny. Děláte podobné akce pravidelněji?

Občas to udělám. Popravdě – dělám to ze špatného svědomí.

Tím si něco vykupujete?

Ano, právě to mé špatné svědomí. Čím dál častěji kolem sebe vidím různá zvěrstva a nespravedlnosti. Například – jedna má přítelkyně pracuje v Jedličkově ústavu a co chvíli jí nějaký žáček zemře. Já jsem zdráv a jestli mohu pomoci tím, že někomu prodloužím či zpříjemním život, byť o malou část, tak to stojí za to. Pravda, už nejsem tak moc bohatý, ale každoročně pár set tisíc přispěji. Obvykle na opuštěné děti, SOS vesničky a podobně.

Bylo někdy období, kdy jste sám neměl ani na chleba?

Během šedesátých a sedmdesátých let jsem byl velmi chudý, ale že bych neměl na chleba, to ne. Za války jsem neměl na chleba, ale to jsem byl dítě. Jako dítě jsem byl v koncentračním táboře a tam jsme hladověli, to je pravda, ale za prvé – dítě potřebuje málo jídla, a za druhé – dítě to tak nebere. Strach dostanete až v dospívání. Čili ano, měl jsem hlad, ale teď ho nemám a stydím se za to, protože hodně lidí na světě hladoví. 

Vy pracujete a za svou práci dostáváte peníze, to přeci není něco, za co byste se měl stydět?

To ano, ale není to jediná věc. Několikrát jsem byl v Americe a Američani se stydí za svůj blahobyt. Samozřejmě ne všichni, ale ti, se kterými jsem se setkal já, tak se stydí, protože podle nich je to hanba. Polovina světa hladoví a oni spoustu jídla vyhazují. Nemá to logiku. Bohatý člověk by měl pomáhat chudým.

Co si pamatujete z koncentračního tábora?

Pamatuji si, že jsem měl hlad a neměl jsem strach. Byl jsem desetileté dítě a vůbec mi nedocházelo, že jde o život. Když přijeli Rusové a vysvobodili nás, tak nám dali polívku, po které nám ale bylo strašně zle. Ne proto, že by byla zkažená, ale jednoduše jsme nebyli zvyklí na jídlo… 

Pořád běháte až deset kilometrů?

Ne, už neběhám, začal jsem svižně chodit, a to třeba až patnáct kilometrů. Z běhu mě bolela páteř, tak jsem toho před čtyřmi lety nechal.

Jakou knížku máte aktuálně na nočním stolku?

Čtu víc než v dětství a v dětství jsem četl pořád. Čtu skoro vše, co vychází, ale nelíbí se mi to. Čtu to ze zvědavosti. Opravdu s chutí a poctivě si přečtu literaturu faktu.

Jaký máte vztah s vašimi dětmi?

Mám teď tři malé děti. Děti zahánějí myšlenky na smrt, ale zase zabraňují v práci. A já mám to štěstí, že já žiji tady dole a v patře žijí mé děti s maminkou.

To máte takhle radikálně oddělené, oni dolů nechodí?

Chodí, ale většinou proto, že si se mnou chtějí hrát, běhat a podobně. A já jsem s tím běháním na tom už skoro podobně jako vy.

To lze přece kompenzovat – můžete jim číst, vyprávět…

To ano, jenže mně jde taky o to, aby mě vždycky viděly slušně oblečeného, aby mě neviděly opilého, abych jim nenadával, nedej bože je uhodil.

Vy jste někdy děti bil?

Bil ne, ale jednomu synovi jsem dvakrát dal facku a dodnes toho lituji. Samozřejmě, že si s nimi hraji, třeba s nimi kreslím nebo zápasíme, ale už to není to, co to bylo před padesáti lety. 

Co to bylo před padesáti lety?

Před padesáti lety jsem dokázal děti vzít, jet s nimi na prázdniny a být čtyřiadvacet hodin jenom s nimi, což už teď nedokážu, protože jsem unavený. Ne abyste si myslela, že lituji, že mám malé děti, to vůbec, je to skvělá věc a úžasný pohon.

Právě jste mi trošku vyfoukl otázku. Občas mi přišlo, že se vám rodí děti bez uvážení. Že je sice skvěle materiálně zajistíte, ale nejste s nimi. Mýlím se?

Tak to není, já děti chci, jen ta péče zůstává z velké části na jejich matkách. Dítě potřebuje rodiče. Je jedno, jestli jsou ti rodiče úplně dobří, ryzí nebo opravdoví. Prostě je potřebuje. A protože dítě se mentálně vyvíjí do tří let, tak já chci, aby v sobě měly zakódováno to, že byl nějaký otec, který měl rád je a jejich matku, který se k nim choval laskavě, který se vždycky smál nebo nikdy nenadával. To je vše, co chci, aby jim zůstalo v paměti. Já si z mého otce, který byl také starý, pamatuji, že mě jednou vezl na zádech. Bylo mu hodně přes padesát, šel po čtyřech a vezl mě na zádech. Nikdy jsem to nezapomněl. Čili to jsou takové věci, které vám zůstanou v paměti.

Kolik máte momentálně přítelkyň?

Mám čtyři dívky, které si myslí, že jsou do mě zamilovány. Netvrdím, že jsou, ony si to myslí, a se dvěma z nich jsem v noci spal v mém druhém ateliéru. Ale já jsem chtěl vážně spát, byl jsem unavený, a ony mě pořád budily.

Tak jste je neměl zvát…

Zkrátka jsem si myslel, že si hodně užiju – tak jako zamlada, ale ono to nevyšlo, protože jsem se čistě náhodou opil, tudíž jsem byl unavený a chtěl jsem spát.

Vy rád provokujete, že ano?

Vůbec ne, to je největší omyl! Snažím se být neviditelný. Před třemi lety jsem byl dost na mizině, tak jsem vzal práci v televizi Barrandov a asi rok jsem musel šaškovat, a to mě úplně zničilo. 

V jakém smyslu? Co vás ničilo?

Musel jsem lhát. Lidem před kamerou nemůžete říct, co si skutečně myslíte. Kdybych to udělal, tak hned letím. Ty mé talk show nebyly ani dobré ani špatné. Vydělal jsem si milion korun, který jsem tehdy moc potřeboval. Ale zařekl jsem se, že vlastní pořad v televizi už nechci. Jednou jsem se viděl na obrazovce a zděsil jsem se. 

Mně ten pořad nepřipadal úplně špatný. Naopak si myslím, že tam trošku fungovala také psychologie. Myslím, že v dnešní době není úplně tak od věci vidět, že i lidé ve vašem věku jsou stále aktivní a mají co předat, co říct, nemyslíte?

Neříkám, že v televizi občas nevystoupím, tomu se nebráním, ale už jen někde jako host. Vlastní televizní pořad už asi ne. Je ale zase pravda, že když nejste na obrazovce, tak neexistujete.

To ano, ale myslím, že tuhle obavu vy už mít nemusíte. Že si vás lidé najdou sami, není to tak?

Asi máte pravdu, tohle už nepotřebuji. 

Čeho si vážíte?

Života.

 

 Foto: Jan Saudek, Pavla Hodková

 


Komentáře

K tomuto příspěvku nejsou zatím žádné komentáře.


Pro vložení komentáře musíte provést první přihlášení.

Kalendář příspěvků

1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31

Reklama

Solokapr vám pomáhá komunikovat

Agentura Solokapr poskytuje pomoc jako profesionální redakce a specialista na obory marketingových komunikací, zejména na osobní prezentaci nebo prezentaci služeb a výrobků.
www.solokapr.cz

Občanské sdružení Šumbarák

Sjednocuje organizace, podnikatele a obyčejné lidi v Havířově-Šumbarku, kteří chtějí aby bylo jejich sídliště dobré místo k životu.
www.sumbarak.cz